Ivory! Ta milá, malá a útulná vesnička, postavená uprostřed cesty tak, že ji sotva nějaký cestující zdola či shora, obejde. Cestovatelé, poutníci, obchodníci, dobrodruzi a kdekdo se tudy jede nahoru-dolů, tam a zpět, jako takový vítr proměnlivý, co za sebou ponechá jen popadané větve a jiný nepořádek...

Vesnička by však nebyla vesničkou, kdyby neměla svých vesničanů. Ti žijí jednoduchým a zároveň těžkým životem. Den co den – ten samý den. Práce není nikdy málo, proto je se z čeho se sedřít. Člověk si však snadno zvykne. Proto si většina ani nestěžuje, spokojenosti se vždy najde a proto se spánkem problémy nejsou. Na práci jsou tak zvyklí, že by dokázali makat i ve spánku.

No a po práci všichni vstanou a začnou žít ve slavném hostinci u Otty Krkovičky.

Ve městě se říká, že je tam bordel, smrad a nečistota. To není pravda! Pouze hosté… Většina hostů je tam domácích a po práci nemají ve zvyku zastavit se doma umýt a převléknout, vždyť nač by to i dělali, když u Otty jsou jako doma? Domácím a ani Ottovi to nijak nevadilo, člověk si zvyká rychle. Dokonce hospodská, mladá a pohledná, se sama tvářila, že ji práce baví.

„Ta se ví ale šikovně votáčet mezi stoly!“, konstatoval nejeden z nich. Častokrát, když se mladá dívka vracela s plným tácem prázdných sklenic, se chlapi olizovali jakoby uprostřed stolu ležela ona sama.

 „A to jste ji neviděli loni, když neměla zástěru!“, pochválil se potají jeden z nich. Oproti sedící mohutnější chlap mu hlasitě odsekne: „Kdy si ji ty mohl vidět bez zástěry!“

„Pssst!“ odvětí mu s prstem na ústech. „Tiše! Vždyť když jsem tu ból loni, do zavíračky.“

Ostatní kumpáni v kruhu jen tiše poslouchají, občas mrknout po číšnici.

„TY? A do zavíračky?“, mohutný hlas ještě zesílil a spustil velký smích.

„Hahahaha! Tak se ti nakonec podařilo otrávit tu svou starou?“ Velký chlap tak zařval, že to už bylo jedno i ostatním a stejně se pustili do smíchu. Smál se celý stůl, pouze uražený farmář se hanbou pohotově zvedl, vzal si jakousi špinavou tašku a už ho nebylo.

Mladá dívka právě sbírala prázdné džbány ze stolu starších pánů, kterým to bylo fuk. Jeden šedivý rozhrkával akorát tři šestistěné kostky v dlani, avšak hlučný smích mladší skupinky ho očividně vyrušil. Jak se na ně začal mračit, jeho tvář ukázala mladíkům všechny vrásky. Teplota stoupala, obličej nabíral červenou barvu a jeho čtyři zuby začaly vypadat hrozivě.

„Tak bude tady ticho?!?!“, bouchnul do stolu, až se mu kostky rozletěly po podlaze. Hospodská si raději pospíšila. Smích jakoby naschvál jěště zesílil. Stařec poslal rezignovaně velký slizký plivanec jejich směrem, avšak měl slabý dostřel, část z něj mu zůstala viset na bradě, což vyvolalo jen další salvu hurónského smíchu. Takže zábava začala, smáli se dokonce i Otto se ženou, smála se hospodská i vyhazovač. Pivo a víno se začalo lít proudem a smažená cibule doplňovalo místní aroma, které bylo všem blízké. Chlapi zpívali a tleskali do rytmu, přičemž házely významné pohledy po hospodské.

„Vidíte to? Té nemusí ani hudba hrát a už tančí!“, vykřikl jeden z tleskajících. A měl pravdu. Mladá dívka se skutečně při obsluhování vykrucovala jako tanečnice. O to rychleji chlapi pili. Pivo stále teklo, až by se dalo říci, že to déšť přivolá. Tak se věru i stalo. Venku se náhle spustil silný déšť, ba začalo se blýskat.

„Aaale co nám po tom, ať si prší …“  houknul mladík v dobré náladě.

„Nuže, dones mi ještě jeden!“, pleskl mladou hospodskou po zadku a podal jí svůj prázdný dřevěný džbán. Mladá dívka byla zvyklá na takové chování, takže se s úsměvem vydala k pultu. Vedle sedící mohutný chlap, který se již před tím zdál být v kruhu respektovaným, ale zřejmě nebyl na takové chování zvyklý. Závistí mu zrudla tvář i s ušima.

„Tak tohle si odskáčeš!!!“ Píseň byla přerušena těžkým pádem ze židle, když mu ten obr dal loktem hned z první rány do hrudníku a on se převrátil i se židlí. Následně se postavil a ještě mocněji do něj kopl, až ho to posunulo ke druhému stolu. Naštvaný chlap se ničím nedal zastavit. Vlastně se ho nikdo ani neodvážil zastavovat. Ležící mladík s vyraženým dechem nechápavě a zároveň vystrašeně sledoval, jak se k němu obr blíží a do rukou si bere židli, na které ještě před chvíli seděl. Za pultem stál Otto, za ním jeho žena a za ní se skrývala mladá hospodská. Vyhazovač s holí v ruce zůstal stát u dveří jako zaseknutý, pouze oči se mu pohnuly, když se otevřely široce dokořán. Mohutný muž nemilosrdně zlámal židli o ležícího mladíka. Tehdy se jako první odvážil zakročit chudák Otto.

„Tak dost!!! Táhněte se být ven, oba! Hned!!!“ Rozzuřený opilý chlap hostinského respektoval, takže jen jednou rukou popadl mladíka a začal si ho přesouvat k východu, jako pytel plný hnoje. Ostatní chlapi z kruhu zůstali sedět za stolem. Jeden si upil z džbánu a přitom jen tak dodal:

„Ten už si dlouho koledoval, usmrkanec jeden zasranej!“ Kumpáni, sedící kolem stolu, se pouze zachichotali, očividně byli zvyklí na chování svého mohutného kolegy, který konečně doklopýtal ke dveřím i s dobitým mladíkem. Na chvilku ho pustil, aby se sám mohl jednou rukou opřít o zeď a druhou otevřít dveře. Alkohol stoupal do hlavy nejvíc, když se člověk po dlouhé době sezení postaví. Tohoto hromotluka alkohol očividně přemohl. Dveře však ještě otevřít dokázal a hned do hostince vpustil chladný vzduch ze silného deště. Znenadání se objevil ještě někdo, koho vpustil dovnitř. Malá postava obratně přeskočila obra, stojícího mezi dveřmi, avšak jeho obratnost byla ta tam, když klopýtl o ležícího dobitého mladíka. Pulčík dopadl rovnou na něj a zpod malého kabátku mu vypadla loutna , která se odkutálela pod první stůl. Hromotluk se nestačil divit: „Huh?! Co mi to leží na mém kumpánovi?! „

„Ach jaj!“, ozvalo se zpod kapuce chlapeckým hláskem. Půlčík se pokoušel pomalu vstát. Zvenku bylo slyšet pomalu se blížící nadávání: „Co ten zase honí v hlavě! Ten jeden malý ukvapený fracek! „Mohutný chlap se zatím instinktivně snažil natáhnout velkou rukou po malé postavě. Ta se však obratně uhnula,  což způsobilo, že hromotluk zavrávoral a upadl na bezvládného mladíka.

„Nevím jak dlouho to budu ještě tolerovat, na co se s ním vůbec vláčíme, vždyť to děcko nic neví. Nic!“ Rozčilený hlas se již zcela přiblížil.

„Pssst, psst, to nechme na potom, už jsme tady, tak tiše.“, utišil ho pevně stavěný trpaslík, který se právě objevil ve dveřích. Byl celý zahalený v promočeném plášti, ale jasně se dalo zpozorovat, že má pod ním těžkou zbroj. V tom okamžiku se nad jeho hlavou objevila hlava další postavy.

„A toto má být zas co?!?!“, podrážděně zavrčel jakýsi zcela jinak stavěný člověk. Místní farmáři si byli jisti, že takový člověk za život ani jednou nedržel hrábě v rukou. Působil čistotně, až na to že byli celý mokrý. Měl stejně promočený plášť, avšak barevně byl jasnější, temně fialový. Ležící mladík začal hlasitě kvílet bolestí. Trpaslík vkročil dovnitř a jeho vysoký, vychrtlý kolega ho následoval. Hloučku, který seděl vzadu v kruhu za stolem,  už bylo všem jasné, co se děje a tak se dva postavili a vykročili ke dveřím. Malý pulčík se zatím natáhl pro svoji loutnu, zavěsil si ji na záda a hned si sedl na první židli. Dva místní dorazili ke dveřím.

„To nechte na nás, my je uklidíme.“, řekli a chytili hned hromotluka, který nadobro odpadl. Horko těžko ho odvlekli, trpaslík se postavil ke stolu, který vybrala pulčíkova loutna
a hledíc na scénu před dveřmi si svlékal svůj mokrý plášť. Jeho vysoký společník udělal totéž, při čemž stále vrtěl hlavou.

„Toto jsme tedy potřebovali! Doufám, že brzy doprší! “ Dva místní konečně nabrali sil
a vyhodili hromotluka ven do deště.

„TAK!, oprášil si ruce jeden. „Nebojte se, ten je na to zvyklej, za chvíli bude čerstvej jako rybička!“, pronesl jeden z místních ke stolu nově příchozích.

A ty vstávej!“, zařval druhý na dobitého mladíka. Než se ale mladík mohl posbírat, popadli ho a stejně vyhodili. Dveře se zabouchly a všichni se vrátili ke svému stolu. Venku začalo silně hřmět, až to bylo cítit v kostech.

„To jsme měli věru štěstí!“, přednesl malý půlčík, kterému zpod stolu vykukovala jen zrzavá hlava. Byl dost při těle, díky čemuž působil spokojeně, najedeně a zdravě. Své řídké, zrzavé vousy si ze zvyku mnul mezi prsty.

„Já jsem ten déšť předpověděl!“, odsekl vyhublý člověk namyšleně.

„Kdybys nás nezavedl do té své zkratky, mohli jsme přistát celkem suchu!“, probodl ho očima půlčík. Pak zakýval ve vzduchu visícími nožkami a s úsměvem poznamenal:

„Chtěl jsem nás zavést do jedné jeskyně, tam bychom se skryli před bouřkou. Založili bychom si ohýnek, upekli zajíce a pak bychom si spokojeně zahráli a zazpívali, v jeskyních brnkám nejraději, víte? Jak tam se to ozývá!“, nadšeně mrkal jednou na člověka, jednou na trpaslíka. Trpaslík poslouchal pouze jedním uchem a druhým naslouchal rozhovorům v hospodě. Záhadný pohublý člověk však už přišel ve špatné náladě a půlčíkova poznámka ho ještě více podráždila.

„Poslouchej mě ty, malé prase, raději si zavři ten svůj ​​rypák a tu loutnu ani nezkoušej vytáhnout, protože ji hned přiložíme do toho tvého ohníčku, na kterém si tebe pěkně upeču!“ Malý mužík se na člověka mírně zamračil.

„Ale před tím tě raději proměníme na zajíce, ten bude alespoň k jídlu“, dodal rozhořčeně. Venku udeřil další mocný hrom, ale uvnitř to nikomu nevadilo. U stolu se chlapi bez zábran bavili s hospodskou, postupně si ji mezi s sebou podávali a ona se jen smála. Právě proto ještě nebyli naši tři cizí hosté obslouženi. Čekali už příliš dlouho. Takový žíznivý trpaslík… To je velmi nejpříjemná záležitost! Už se začal vrtět na židli.

„Barte, mazej k pultu a ať už si zpátky i s pivem!“, rozkázal trpaslík s takovou autoritou v hlase, jakou to jen svedl. Malý půlčík Bart vystřelil ze židle a zmizel na druhém konci hostince. Kostnatý dlouhán se podíval s respektem na svého žíznivého kolegu a mírně se k němu naklonil.

„Měli bychom se ho nadobro zbavit, je pro nás jen břemenem! No řekni, kdo by si dnes vzal na krk takového budižkničemu?! Nic neví, akorát na nervy brnkat! “ Trpaslík se podíval na zlomyslného čaroděje a odsekl: „Podívej, ty máš problém s tím klukem, ty to vyřeš, doteď si měl na všechno řešení.“

Čaroděj se pouze opřel, překřížil ruce a zaskřípal zuby. Trpaslík se na moment zadíval přes okno ven, kde stále lilo jako z konve a divoké hromy byly přímo nad vesničkou. Na ulici nebylo ani nohy, kromě…

„Tak dobře! Tak vám zahraju tuto … „, upil si z piva půlčík a spustil. Z malé dřevěné loutny začaly znít první tóny. Trpaslíka to v momentě vyrušilo ze zamyšlení, oči mu skoro vyskočily když uviděl to, co uviděl. Mladý pulčík byl náhle ve středu pozornosti celého hostince, stojíc v kruhu místních chlapů, s jednou nohou vyloženou na židli hrál a zpíval rychlou píseň.

„Dnes bude dlouhá noc, musím však jít cestou tmavou, dnes bude dlouhá noc, musím já jít za svou milou, ale nalijte mi ještě jeden džbán, ještě vás prosím, milý pán! Ještě jeden džbán, než se na tu cestu vydám… „

Při další sloce už jeden z chlapů tančil na stole, další dva si podávaly tančící hospodskou a ostatní tleskali do tempa a těšili se z té náhlé změny atmosféry. Vyhublý čaroděj na to nevěřícně hleděl z druhého konce hostince, ale trpaslíkovi to bylo všechno jasné. Mocně udeřil pěstí do stolu a vstal. V tom momentě zahřmělo, ale tak silně, jakoby bylo okno otevřené. Byly ale otevřené dveře, ve kterých teď stál na kost promočený mohutný chlap. Vešel dovnitř a silně za sebou zabouchl: „Ale ale, co to tu moje ucho neslyší!“

S radostným úsměvem odhopkal v rytmu hudby ke stolu. Trpaslíka to překvapilo, zůstal stát před stoličkou a váhavě pozoroval bavící se skupinku. Čaroděj nenávistně zasyčel jako had: „Ssssslibuju, že ho dnes zničím!“

Kromě těchto dvou se všichni těšili. Tedy všichni, co byli v hostinci. Těšil se Otto, jeho žena, těšili se mladíci, že konečně mohou všichni vidět hospodskou v plné parádě. Takovou zábavu tu snad ještě neměli. Těšili se dokonce i starci, kteří již odložili kostky a vesele se dívali na mladého, šikovného barda. Ten právě dohrál píseň, upil si zase z piva a spustil další s plným nasazením. Trpaslíkova trpělivost už ale byla u konce. Jeho žízeň k tomu dopomohla. Vždyť ten malý úplně přestal myslet! Nejen, že nechává trpaslíka čekat, ale ještě mu i z toho jeho piva upíjí a náramně se při tom baví. Tak konečně vykročil. Čarodějovi se jen zajiskřilo v zákeřných očích a hned se přilepil trpaslíkovi na záda. Prošli mezi stoly až ke kruhu, kde už leckdo tančil s kýmkoli a kdekoli. Už jen chvilku trvalo, než se přebrodili přes tančící dav a dokud trpaslík nezůstal stát přímo před půlčíkem. Ten hned přestal hrát a se spadlou čelistí zůstal civět na trpaslíka. Lidé přestali tančit a tleskat, jásat a výskat. Divili se, co se stalo, ani jednomu z nich se to nelíbilo. Obě strany pocítily náhlou změnu atmosféry. Po chvilce ticha trpaslík promluvil: „Ty mě chceš nasrat, hm?!“

Za ním bylo hned slyšet čarodějovo tiché zavrčení. Místní opilci začali hned protestovat.

„Hej! Co se děje! Co to má znamenat!!“, ozvalo se. Navrátilec hromotluk a jeho kumpán, oba plní kuráže, přistoupili k níže stavěnému trpaslíkovi: „HEJ! Máš ňáký problém?!?!“

Trpaslík se na ně otočil a překvapivě klidně odpověděl: „Chlapi, nerad vám kazím zábavu, ale tento fracek mi dluží pivo!“

V jejich pohledu na trpaslíka se náhle mihl nepatrný respekt a pochopení. Hromotluk bez rozmýšlení polapil trpaslíka za široké rameno: „Aaaaale, stařec, však to si měl říct!“, houkl kamarádsky a rozesmál se spolu s dalšími chlapy, kteří mu podávali plný džbán dobře zpěněného piva. Trpaslík se pochybovačně podíval na chlapy a pak na půlčíka, který s loutnou v rukou jen začal cenit zuby, a potom na čaroděje, který se tvářil stále vražedně.

„Tady máš a dej si s náma.“ Chlapi se natáhli se svými džbány, připraveni na přípitek.

„Aaaaa, na zdravíčko ..“, popadl trpaslík ucho dřevěného džbánu a dostal do něj několik úderů od ostatních džbánů, až mu pěnu ukápla na dlaň. Povzdechl si a konečně se z chuti napil.

„A ty muziko naše, HRAJ!“ Tak malý bard znovu udeřil do strun a dobrá nálada byla zpátky.

Trpaslíkovi nebylo do tance. Přesunul se k pultu, aby prohodil pár slov s hostinským Ottou. Čaroděj ho poslušně následoval, ale stále vypadal velmi nespokojeně a nervózně, jako by se měl každou chvíli přeměnit na nějakou příšeru. Po chvilce se neovládl a vyletěl na trpaslíka: „To myslíš vážně?! To ho necháš jen tak, ať tam dále vyhrává ?!“ Trpaslík si upil z piva, otočil se na čaroděje a s pěnou na hustých vousech mu odsekl:
„Ale no! Uklidni se! Jdi se raději nahoru vyspat, ty stará ještěrko!“ Čaroděj zaraženě couvl o krok zpět. Bylo vidět, že sotva dýchá. Otočil se na patě a vykročil směrem… ani sám nevěděl kam. Nečekaně však vybočil směrem k hudbě. Se zaťatými pěstmi a pomalým nervózním krokem, obcházel jednoho tančícího za druhým. V místnosti neustále zněly veselé tóny loutny, které malý mužík obohacoval zpíváním svých veršů. Čaroděj se přiblížil se zaťatými zuby až k půlčíkovi a to tak, že mu zůstal stát rovně za zády. Vypadalo to zvláštně, ale nikdo si toho nevšiml, všichni se bavili a největší pozornost byla i tak věnována mladé hospodské, která se bez přestávky vykrucovala a vytáčela. Její radostný pohled kontrastoval s pohledem čaroděje, který už půlčíkovi přímo dýchal na krk. Náhle, během rychlé a veselé písničky, zazněl půlčikovi Bartovi za ušima syčivý, pichlavý hlas:
„Hej ty, jedna malá slizká bestie!!!“ Muzikant se pouze podíval přes rameno, aniž přestal hrát, a uviděl vražedně se tvářícího, vychrtlého čaroděje, jak nad ním pomalu zvedá ruce s roztaženými prsty:
„Co myslíš, dokáží zajíci hrát na loutnu? „, vykřikl, ale ani ho nenechal odpovědět.

„TU MÁŠ!!!“

Mezi prsty se mu v okamžiku zablýsklo malé, ostré světlo, které nabralo kulatý tvar.  Čaroděj jej v momentě mrštil na zaraženého pulčíka.

V následujícím okamžiku se stalo něco, co nečekal nikdo, ba dokonce ani sám čaroděj.

Právě v momentě, kdy čaroděj vyslovil zákeřné zaklínadlo, těžký kulový blesk zasáhl Krkovičkův hostinec. Probleskl přímo dovnitř a setkal se s čarodějovou magickou energií, právě vrženou na půlčíka. V místnosti se několikrát zablesklo, přesně tak, jak to bývá při velké bouři. Okna se otevřela dokořán, rozrazily se dveře a nastal silný průvan, který pozhasínal všechny svíce, ba dokonce lucerny a pochodně. V hostinci nastala panika, nebylo nic vidět, pouze slyšet ženský vřískot a chlapské nadávky, pády na zem, rozbití vázy a rozlité mnoha a mnoha džbánů piva po podlaze. Bědování stoupalo.

„Něco takového se nám přihodilo, ooooch …“

„Bohové se na nás zlobí …“

Někdo zavřel první okno a zapálil první svíci, aby konečně bylo trochu vidět.  Všichni byli v šoku. Zábava jednoznačně skončila. Dva mladí opilce se probrali a iniciativně se zapojili do zavírání oken a dveří. Když se rozsvítilo více svíček a konečně bylo lépe vidět, tři mládenci vlastními těly chránili před větrem hospodskou. Hromotluk stál přibližně tam,  kde před tím seděli starci, kteří byli teď schovaní pod stolem. Trpaslík stál stále u pultu se džbánem v ruce, na něj ale slabé světlo nedosáhlo. Otto Krkovička dál zapaloval pochodně. A ten vyhublý čaroděj?

Hospodská začala v tu ránu pištět jako siréna, prstem ukazovala za pult. Podobné scény dělají ženy, když vidí myš.

„Co má tohle, u svatého Thala znamenat?!“

Otto Krkovička se se svící v ruce přiblížil k místu, odkud utekla mladá hospodská. Na zemi ležel volně pohozený fialový plášť, zpod kterého najednou začaly vyčuhovat bílé dlouhé uši. Po chvilce se vynořil celý zajíc. Všichni přítomní si mohli oči vykroutit. To není všechno.

„Aha!!!“, vykřikl mladý chlapík, mířící svící k zemi, o kousek dál. Na židli, o kterou se nohou opíral hlavní bavič večera, ležel popel. Černý popel, ale nebylo ho moc, bylo ho jen pár drobků. Smrděl po sežehnutých vlasech a chlupech. Na zemi pod židlí se také našlo trochu. Je to jasné, tento popel zůstal po půlčíkovi Bartovi.

„Ale kam se odebral???“ Nikdo to nedokázal pochopit.

„Spálil ho kulový blesk.“, prohlásil někdo moudrý. Vzadu za pultem bylo slyšet ženský nářek. Chlapi se dále hádali:
„Nemohl ho spálit blesk, ty mudrlante! Vždyť se podívej, zas tak malý nebyl, kdyby ho to bylo spálilo, tak je tu popelu za půl pytle.“

Přítomní pouze hýkali. Nikdo nechápal tuto záhadu. Nikdo nikdy nezažil něco takového.

„Svět tohle neviděl!“, rozčiloval se starý Otto.

„Hned, jak dojdou cizinci, musí se hned něco stát, pche!“

„Počkejte!“, houkl náhle jeden mladík.

„Ten trpaslík! Ten nám řekne …“ Jak se ale otočili k pultu, trpaslíka už tam nebylo. S ním zmizelo i fialové roucho a také bílý zajíc.

Pravděpodobnost vyřešení takové záhady byla malá. Hned se začalo mluvit o této příhodě, a jak čas ubíhal, začalo se klábosit. Lidé vymýšleli příběhy, legendy o bardovi, kterého si vzali bohové, aby jim hrál v království. Výstražné příběhy o nebezpečném trpaslíkovi který, v silných bouřích chodí po hostincích a roznáší smůlu. Někdo rozšířil, že na svých cestách potkal nezvěstného půlčíka, který vyprávěl svůj příběh o tom, jak ho špatný čaroděj teleportoval do Murgondského hostince, kde za hraní vydělal spoustu zlata.

Nikdo však neví, jak to bylo doopravdy. Bylo ale nad slunce jasnější, že na barda Barta se jen tak lehce nezapomene. Nenajdete jediného ​​z následující generace bardů, který by ve své knize neměl zmíněn tento příběh.