Mižu Korhel není jeden z těch typických hobitů, kteří si vychutnávají svůj domov, zahrádky a žijí si ve svých malých vesničkách jako prasátka v žitě. Loď, zvaná Mižuho osud, se dostala do silné bouře, která ji vyvedla z cesty do neznámých končin, kde se zcela ztratila. Avšak každá plavba má svůj začátek, nějaký břeh, ze kterého se vyplavila. To bylo ještě před tím, než se Mižu stihl vůbec narodit.

Nic netušící, naivní hobitka Gita Furečková, pracující jako kuchařka v místním hostinci
v Doubkově, si vzala o šestnáct let staršího hobita, jehož jméno bylo Slavimír Korhelka. Nicméně je třeba dodat, že před tím, než se vzali, spolu bydleli pod jednou střechou jako spolubydlící, pouze on a ona, jestli se ale milovali, nikdo netušil. Gita toho v hlavě měla málo, avšak postavu měla silnou, pevnou jako pořádná kuchařka, tahající těžké hrnce. Korhelka jistě miloval svou práci – nosil zásilky, které se dost lišily od poštovních zásilek. Korhelka prodával alkohol, přesněji pálenku, kterou si sám pálil a také si ji sám pojmenoval podle svého jména „korhelka“. Byla to práce, která ho bavila a docela pěkně mu vynášela. Jako obchodníka s domácí pálenkou ho bylo vidět vždy a všude. Bylo zcela normální, že byl velmi neoblíbený u žen, tedy přesněji u manželek jeho zákazníků v čele se starostou vesnice, který jeho pálenku zbožňoval. Korhelka pálil doma ve sklepě. Většinou pálil z jablek, hrušek a švestek. Každý demižónek tradičně označil nálepkou s nápisem „S láskou vyrobený domácí ovocný šnaps„. Jednoduše řečeno, šlo mu to. Práce to byla jediná, o kterou měl zájem, kterou měl rád. Každé ráno na konci týdne se zavřel dolů do sklepa, odkud se před večeří vracel plně spokojen a v dobré náladě. Korhelku musel přece pokaždé ochutnat,
a tak se vždy na večer odebral do hostince trochu si zazpívat.

Pravdou bylo, že se svojí palírnou trávil více času než s Gitou, která i tak musela být v práci skoro celý den, protože byla tehdy jedinou kuchařkou ve vesnici, ochotnou vařit v hostinci. Na druhé straně, byla příliš naivní – myslela si, že to kvůli ní chodil Korhelka každý večer do hostince. On si ji však nevšímal, nikdy tam nesnědl ani jen polévku. Bylo to pro něj velkolepé období. Chlapi z vesnice ho uznávali a vždy když přišel do hostince, tak si k němu přisedli
a snažili se mu vysvětlit, jak ho mají rádi, zatímco on si pod vestičkou převracel svou korhelku, plný nedočkavosti, kdy ji konečně svým obdivovatelům nabídne. Často tam byl problém s hostinským, který měl oči všude, ale nakonec se vždy dal vyčíhnout ten správný moment. Amen hej, bylo to zábavné období, avšak netrvalo dlouho a časem se neúprosně blížilo ke konci. To když to poprvé hostinský nevydržel a jednoho večera vyhodil opilého Korhelku na ulici, jeho pálenku chytil a vylil přímo na něj. Pak ještě veřejně oznámil, že Korhelka má zakázán vstup, protože mu kazí práci opíjením jeho zákazníků.
Byl to šok pro všechny, zejména pro ty, kteří se toho večera z korhelky ještě nestihli napít.

Nepovedený večer pokračoval dál, když se ho chopila Gita, která ho ze země zvedla levou zadní, přehodila si ho přes mohutné rameno a odnesla domů v doprovodu chichotající se veřejnosti, která měla tu možnost být svědkem tohoto trapasu. Slavimír Korhelka se ráno probral, nic si nepamatoval, jen páchnul od pálenky. Gita mu o všem řekla a to stačilo. Den se pro Korhelku teprve začínal, tak proč by si dělal starosti s tím, co bylo včera? Tak se umyl a šel do své sklepa. Den za dnem však ukázal, jak vážně ho situace poznamenala.
Jeho obchody se zpomalily a nejhorší bylo, že ovoce na jeho stromech se pomalu ale jistě míjelo, z toho jabloň byla nejvíce napadena škůdci. Korhelka ztrácel zákazníky i pálenku. Tak to vypadalo, že na zimu bude mít jen chabé zásoby. Hobit Slavimír se však nedal odradit
a vymyslel způsob, jak pokračovat ve výrobě. Stačilo jen upravit recept a pozměnit některé ingredience. Nikdo se však nedozvěděl, jaké a tento recept zůstal v utajení. Všichni se jen divili, že Korhelkova pálenka se stále vyrábí, i když už na zahradě neměl ani plod. Ten malý zbytek věrných zákazníků byl již tak zmámený z korhelky, že rozdíl v chuti neodhalili, avšak pro někoho bylo jasně cítit, že v jeho nové pálence je zamícháno něco nečistého…

Jednoho dne se přihodila hrozná věc. To právě Slavimír s Gitou usedali za polední stůl, když v tom na dveře jejich společného příbytku někdo zaklepal. Vlastně bouchal, bouchal silně a dlouho, dokud Korhelka neotevřel. Ve dveřích stáli a dovnitř hned vtrhli starosta vesnice a místní alchymista, kteří hned oznámili, co se stalo. Místní hrobník Zoltán Lebeďič, který patřil mezi Korhelkovy věrné zákazníky, se toho rána po veselé a dlouhé noci vzbudil docela slepý. Korhelka zůstal jednoznačně obviněn z výroby a prodeje jedovatých látek. Ten se jim to snažil vymluvit, vysvětlit, přesvědčit, a dokonce je uplatit. Nejprve je zval na oběd ke stolu, ale starosta byl neoblomný a stál si za svým, chtěl, aby je zavedl dolů do sklepa. Tak se také stalo. Alchymista sice nenašel nic nekalého z přípravků, které tam měl Slavomír precizně uklizené, ale z tamního pachu bylo cítit důvod, pro který obvinili právě Korhelku ze ztráty zraku hrobníka Lebediča. Alchymista věděl že Slavomír používal nadměrné množství posíleného lihu, který byl již hořlavý, a tak mu hned oznámili a písemně předali zákaz prodávání jeho po domácku vyrobené pálenice. Pokud by porušil tento zákaz, byl by postaven před soud v Karathé. Korhelka se však nezalekl. Sice přestal obchodovat tak, jak mu nakázali a téměř ani nepil, ale s výrobou dále pokračoval. Peníze získával jako opravář kočárů a vozů.

Na chvíli se vše uklidnilo, Slavomír přestal chlastat, večery trávil doma s Gitou, kterou si nakonec vzal za ženu. Avšak jejich vztah nebyl naplněn láskou. Korhelka, jak se zdálo všem, se polepšil. To by napadlo asi každého, když učinil tolik změn, zjevně to vypadalo, že se vše v dobré obrátilo. Ale zdola ze sklepa unikal nenápadný pach plný nekalých úmyslů… 

Korhelka sice nepil, no zato množství jeho zásob narůstalo pomalu, ale jistě. Z venku však nikdo nic netušil. Hobiti, kteří ho znali, a to ho znala téměř celá vesnice, o něm šířili řeči, jak dobře se mu daří v nové práci, že dostane vyšší místo. Jednoduše řečeno, jeho pověst opět stoupala – přesně jak to Korhelka plánoval. Jeho jméno muselo být čisté, a tudíž musel působit jako pořádný hobit a věrný manžel. Vzal si Gitu za ženu už jen z toho důvodu, aby mu stoupla pověst, která mu dosud rapidně klesala poté, co mu „korhelka“ začala chutnat. Slavomír měl však svůj plán, jak odvrátit kruté období svého života. Tak moc ho naplňovala práce s prodejem pálenky, tak velmi toužil prodávat své vlastní pití, aby se
i nadále o něm lidé dozvídali a aby se v životě bavili na jeho jméno. Nevadilo mu, že měl zakázáno prodávat v místní vesnici. V okolí se nacházelo mnoho dalších vesniček i velkých měst. Chtělo to jen vůz a osla. To si opatřil v práci, kde se mu vůz záměrně podařilo získat jako odměnu za dobrý pracovní výkon. Hned si přivlastnil jednoho osla a práci dal věčné sbohem, necítil potřebu to nikomu vysvětlovat, šel si za svým cílem. 

Jednoho časného rána naložil plný vůz bedniček a malých demižónků s vlastnoručně vyráběnými zásobami a vydal se na cesty. Všechno vypadalo tak jednoduše. Cesty mu sice zabíraly někdy i celý týden, ale na to si vůbec nestěžoval. Šel si za svou prací, kterou miloval a cestování si, jak se zdálo, hned oblíbil, tak na co by spěchal domů…
Za kým, za ženou? Pouze do svého sklepa pro další zásoby. Obchody v okolních vesnicích mu vycházely podle očekávání, a proto bylo stále více důvodů k oslavě. Ano, Korhelka se znovu rozchlastal, ale tentokrát to bylo horší. V lihu byl slitý od rána do noci i během obchodování. Prodával většinou na tržištích, kde měl otevřený svůj vůz. Jednou však přišel tak ožralý, že se plazil a za sebou zanechával zvratky po celém náměstí uprostřed dne. Hledal svůj vůz, když zapomněl, kde ho nechal odstavený. Chopila se ho místní stráž, která ho vyhodila z města i s vozem a oslem. Korhelka se stačil sotva zvednout
a nasednout. Vyhazovači ho hodili do vozu a popohnali osla, který se pomalu vydal neznámo jakým směrem, pryč od bran města, ve kterém Slavomír pošpinil celé náměstí…

V ten den skoro nic neprodal, takže vůz byl naložený několika demižony, malými soudky ale
i skleněnými lahvemi, které vždy bývaly uzavřeny v truhlicích, jen teď je neměl, kdo do nich vložit zpět. Slavomír se válel ve voze mezi všemi těmi lahvemi, nevnímal své okolí, byl téměř v bezvědomí. Starý líný osel se po půlhodině cesty zastavil a už se více nepohnul. Nepohnul se, dokud se nestala ta osudná věc…

 Osel stál v klidu už asi hodinu, žral trávu někde na cestě v řídkém lese, kde nic, tu nic. Jen ticho přírody obklíčilo osla a jeho spícího pána. Ticho bylo ale rázem přerušeno. Vzduchem zasvištěl letící šíp,  neznámo odkud z lesa. Byl to šíp s hořícím hrotem, který se zabodl do země jen kousek od oslových předních kopyt. Zvíře se hned zaleklo a rozjelo se směrem vpřed rychlostí, jakou není u osla často vidět. Osel cválal cestou necestou přes všechny jámy, hrboly i kořeny, které místy přerůstaly přes silnici. Se spícím Korhelkou to ani nepohnulo, i když to s ním pořádně házelo. Naneštěstí se při tomto třepání rozbilo několik plných lahví, jejichž obsah se rozlil na celého hobita, který byl opět od své pálenky, ale tentokrát od hlavy k patě. Nateklo mu do očí, do uší i do nosu a v tu ránu se Korhelka tak rozkašlal, že ho to vzbudilo z kómatu. Sotva si dokázal uvědomit, co se děje. 
Sedíc v rozjetém ​​voze, kde se stále rozbíjely lahve, po chvilce zjistil, že je zcela slepý! Oči i celá tvář ho pálily od silného lihu, pocítil tu bolest a začal vystrašeným hlasem volat o pomoc. V tom momentě z místa, odkud se osel valil pryč, zasvištělo dalších šest ohnivých šípů, které si našly svůj cíl. Pouze jeden minul. Zbylé šípy zasáhly vůz, který se pomalu rozhořel. Oslepený hobit pochopil, co se děje, až když ucítil stoupající teplo v jeho blízkosti. Chvíli nevěděl, co dělat. Za krátký moment však došlo k explozi, to když se dřevěný soudek plný hořlavé lihoviny zřítil z vrchního regálu a při nárazu se rozbil. Hořící lihovina zasáhla vše včetně hobita, dokonce chytila ​i ​tráva a suché listí, které vůz nechával za sebou. Hořící Korhelka panicky seskočil z rozjetého vozu a snažil se uhasit své malé plamenem polapené tělo. Cesta byla naštěstí vlhká a blátivá, dokonce se na ní objevily nějaké louže ze včerejší deštivé noci. To mu pomohlo se uhasit dřív, než by zcela shořel. Popáleniny, které utrpěl, mu však nedovolily zůstat při vědomí, a tak tam zůstal ležet, sám na cestě uprostřed neznámého lesa…

V dálce zastavil hořící vůz, na místě kousek od cesty, kde chytila ​​vysoká tráva. Osla už ale nikde nebylo, zřejmě shořela uzda a lanko, kterými byl zapřažen. Možná právě ten osel nebo neutuchající plameny šlehající do výšek upozornili místní z osady Zálešák na nehodu, která se přihodila v lese nedaleko. Někdy v té době, kdy svitla Korhelkovi šance na záchranu, dozvěděla se Gita Korhelková od místního lékaře, že již brzy bude matkou. Otázka „Jak je to možné?“ ji ani nenapadla, protože si dobře pamatovala, jak trávila noci se Slavomírem, když se na víkendy vracel domů pro zásoby. Pár dní po první lékařově návštěvě se tentýž lékař sám odebral k ní domů, aby jí oznámil špatnou zprávu, že její manžel měl těžkou nehodu, ale že to přežije, pouze to už nebude více on, takový, jakého ho znala. 
A věru tak se i stalo…

Už to víc nebyl ten bláznivý hobit Slavimír Korhelka, ale někdo nebo něco, co se později šířilo v drbech pod názvem „Netvor“. Během krátkého času o tom věděli všechny okolní vesnice. Korhelkův sen o dobré pověsti shořel s ním. Bylo to fuč, už necítil tu silnou touhu dělat práci, která ho naplňovala, necítil v sobě žádnou lásku. Naopak, cítil nenávist vůči celému světu, nenáviděl sebe za to, že žije a ostatní za to, že o něm vědí, a hlavně že ho vidí. Svou ženu, která chtěla být s ním, nenáviděl jejich dítě, které čekaly. Nesnesl pohled na sebe. Na místo obličeje měl jen neurčité rysy, jeho kůže byla hrudkovitá, pohmožděná, zbarvená do červeno-černa, nikde nezarůstala… Neměl vlasy, obočí ani řasy. Celé jeho tělo utrpělo velké popáleniny, ale nejvíce hlava. Říci mohl jen sotva něco srozumitelného, protože z úst mu pracovala jen ta část, natažená kdesi na líci, při mluvení mu skřípaly zuby, jeho řeč se podobala řeči orků, byl doslova znetvořený. A nejhorší bylo, že celá jeho shořelá kůže zůstala páchnout po korhelkově pálence. Korhelka se z toho načisto pomátl. Po čase, kdy se trochu rozhýbal, stále bydlel v ošetřovně, plný nenávisti, žádal od své těhotné ženy, aby za ho přišla každé ráno vzbudit. Byl v tom skrytý záměr. Tím že musel být probuzen brzy ráno, dostal amok a svou těhotnou ženu zbil. Hloupá a naivní Gita v tom viděla význam a pro dobro svého ubohého manžela to dělala k jeho vůli. Takto se to opakovalo pravidelně asi dva týdny, dokud si toho poprvé nevšimli lékaři. Jakmile viděli, jak se znetvořený hobit plný nenávisti naklání s nataženou pěstí nad malou břichatou ženou, zasáhli a zabránili mu v tom. Do večera ho propustili z ošetřovny. Gita Korhelková tam zůstala až do porodu. Do té doby se Korhelka vrátil domů, kde se zamkl a uzavřel do samoty, které se odevzdal ve své sklepě.

Mižuho život tedy začíná jeho zrozením v oné ošetřovně, kterou jen pár týdnů zpátky opustil jeho otec… Tehdy ještě nebyl pojmenován, protože osamělá Gita pro něj neměla jméno. Byla rozhodnuta počkat, až přijde domů, kde se poradí se svým mužem. Na druhé straně, porod to byl velmi pochybný, lékaři se po porodu na moment obávali, že její novorozenec je mrtvý. Po chvíli však novorozeně nabralo první nádech a v pořádku započalo svůj život. Gita nechtěla čekat, až se zotaví, chtěla v momentě vyrazit za svým manželem domů, avšak lékaři jí zakázali vzít si dítě. Bylo by to prý příliš nebezpečné. Dítě bylo sice živé a zdravé, ale bylo velmi citlivé a slabé. Gita nejprve váhala, ale nakonec slíbila, že se o týden vrátí i se jménem pro její synka. Po návratu domů to však nešlo podle její očekávání. Lidé z vesnice na ni dívali se zármutkem, jako by šli právě z pohřbu, někdo jí dokonce popřál soustrast. Gita nechápajíc, pouze zrychlila krok. Stála před domem. Dveře byly zamčené, tak klepala, ale nikdo neotvíral. Zevnitř bylo cítit jen pach připomínající mrtvou svini, kterou ani supi nesežerou. Sousedka vykřikovala zpoza plotu, že už týden se v tom domě nic neděje. Gita však znala ten pach, věděla že to nesmrdí mrtvola. Pevně věřila, že její muž leží za těmi dveřmi, tak tam stála, klepala a křičela na svého Slavimíra, který se však neozýval. Sousedé, kteří právě neměli nic na práci, seděli nebo stáli a sledovali, co se bude dít. Po chvíli nepříjemný pach zesílil a dveře se otevřely, vystrčila se jen ruka obalená ve špinavé hadru, která Gitu stáhla dovnitř. Dveře se zavřely a zamkly. Od té doby o Gitě a Slavimírovi nikdo nic nevěděl. Po měsíci, ze dne na den, byla všechna okna Korhelkova domu pobitá kládami. Dům vypadal opuštěný, po okolí rostla už jen vysoká tráva a pár stromů, o které se nikdo nestaral. Starý rozpadlý plot, který dům obléhal, už jen sotva ohraničoval Korhelkův pozemek. Po letech byl tento dům domácími i návštěvníky považován za starou, rozpadlou a opuštěnou chatrč…

Mižu Korhel, děcko s trochu odlišným jménem, jehož život se ubral jiným směrem. Kam to ale bylo, to už ví málo kdo. Jen jedno je možné usoudit, že jeho příběh ještě neskončil…